O bílé čepičce

V Havlíčkově brodě bývala kdysi hospoda 'pod podloubím'. Víno a pivo tam roznášelo maldé děvče. Tato dívka se zamilovala do mladíka, jménem Vojtěch. Scházeli se večer, až když hospoda zavřela. Chlapec na svou milou většinou čekával u kříže na hřbitově.

Jednou v neděli, večer, když už hostinec opustil poslední host se dívka vydala na hřbitov na schůzku se svým milým. Spatřila jej hned z dálky, seděl pod křížem, zády k ní, do tmavé noci zářila jeho bílá čepice, kterou měl na hlavě.

Řeklo si děvče, že Vojtěchovi čepici sebere a uteče, aby za ní musel, do její komůrky, kde přebývala. A jak řekla, tak udělala. Přikradla se k sedící postavě, strhal pokrývku hlavy a už pelášila pryč.

V pokojíku odložila ukořistěnou čepičku a šla si lehnout, čekala, že se Vojtěch každou chvíli objeví.

Probudilo jí zaklepání na okno. Aha, už je tady. Pomyslela si.

„Kdopak to je?” Zeptala se žertem. Z odpovědi, která přišla jí zamrazilo, to nebyl hlas jejího milého!

„Jsem ten, jemuž jsi na hřbitově vzala čepičku. Jdu si pro ni.” Za oknem stála nahrbená postava, zahalená v temném rubáši ze kterého svítila jen bílá lebka. Dívka se polekala a zalezla pod peřinu, ale kostlivec vedl pořád svou a dožadoval se čepičky. Naštěstí od sousedů zakokrhal kohout a zjevení zmizelo.

Ráno se děvče svěřilo hospodské a ta jí poradila, aby šla po zavření hostince zas na hřbitov a dala čepičku na hlavu tomu, komu jí ukradla. Dívka tak učinila, za velkého strachu se vydala ke kříži a vrátila čepičku na umrlcovu hlavu. Kostlivec se již za oknem světničky neukázal a mladí milenci si našli jiné, vhodnější místo pro své schůzky.