Točitý vír

Jakýsi povozník jel s obilím k Hornímu mlýnu a dohonil na cestě pocestného, který snažně žádal, aby ho svezl. Povozník se nedal dlouho prosit a svolil. Byl rád, že si může s někým popovídat. Ve dvou přece cesta vždycky rychleji uteče. Když si však pocestného pozorněji prohlédl, začal mu být nějak podezřelý. Drobný mužík v zeleném fráčku, z jehož šosu kape voda, s naleštěnými červenými botkami a kloboukem s pentlemi. Kdo to jen může být? Povozník nelenil a přímo se neznámého zeptal. Jeho odpověď mu vyrazila dech.

Mužík se představil jako vodník z Vltavy a svěřil se mu, že si jde vybojovat svoji ženu, kterou mu zlý vodník z Doubravky unesl. Když se blížili k Chotěboři, pozval vodník povozníka, aby se přišel na zápas podívat. Měla to být oplátka za svezení. Povozník chvíli váhal, ale nakonec zvědavost zvítězila nad strachem, a tak pozvání přijal. Vodník mu poradil, aby se usadil na některé vysoké skále a z povzdálí boji přihlížel. On sám se prý vrhne z Čertova stolku do Točitého víru, kde v chýši doubravského vodníka bude o svou ženu bojovat. Dokud bude z vody vystřikovat bílá pěna, do té doby bude vítěz. Zbarví-li se však pěna červeně, vítězí vodník z Doubravky. V tu chvíli ať povozník na nic nečeká a vezme nohy na ramena. Jenom tak se zachrání před hněvem vodních mocností, které by ho svrhly ze skály a v hlubině o život připravily.

Byl to hrozný zápas. Vlny se kupily, sršely a bičovaly skály, pěna vroubila břehy a stříkala k nebesům. Povozníka pojala taková hrůza, že by byl málem přehlédl, jak se pěna krvavě zbarvila. Když to zpozoroval, dal se na divoký útěk a za sebou slyšel jen hukot a lomoz rozbouřených vod.

Od těch dob již o pražském vodníkovi nic neslyšel.

Poznámka: Tuto pověst jsem převzal ze stránky: http://libicend.webpark.cz/vodnik.htm

Další varianta pověsti:

Podobná pověst se odehrála na Humpolecku, poblíž Hněvkovic u rybníka Milíř. V rybníce žil vodník, který docházel k rybářovi do chalupy, rokovali spolu a hovořívali, jako správní sousedé.

Brzy však mlynářka přišla na to, že vodník v rybárně krade podmáslí a smetanu. Co neukradne, to rozlije. Pověděla tedy vše rybářovi a ten zasáhl, na vodníka si počkal a přistihl jej jak krade. Zelený mužíček dostal pár pohlavků a s přátelstvím byl konec.

Uražený vodník však začal mlynáři velice škodit, například topil drůbež.

Na podzim, v době výlovů přidělila vrchnost k rybníku mladého pomocníka a tomu pověděl rybář o svém trápení.

„Pomohu vám. Potřebuji ale od vás lýčený provaz, pokud jím vodníka spoutám, ten pak ztratí všechnu svou sílu.“ Rybář mladíkovi příliš nevěřil, ale provaz přinesl. Pak mluvil chlapec dál:

„Pozorujte prosím hladinu rybníka, objeví-li se na ní krev, je se mnou zle, zápas jsem prohrál. Pokud ale spatříte bílou pěnu, vyhrál jsem!“ S těmito slovy mladík zmizel pod vodu.

Rybář pozorně sledoval hladinu, voda vřela, jak v hloubce probíhal tvrdý zápas. Pak se ale na hladině utvořila bílá pěna. Za okamžik vystoupil na břeh statečný hoch a na provaze za sebou táhl vodníka. Ten prosil, omlouval se a sliboval. Rybář se tedy smiloval a zeleného mužíčka propustil. Vodník zmizel neznámo kde a v Milíři už se nikdy neukázal.