O zlém sedlákovi

V Malči žil sedlák Hořena a ten vlastnil na břehu říčky Doubravky louku s nejlepším jetelem široko daleko. Přes kamenný most, který se klenul nad říčkou poblíž sedlákovi louky šla zrovna mladá děvečka a na zádech nesla nůši plnou jetele. Před nedávnem jí milého naverbovali do vojska, jediného z vesnice, však to také oplakala.

„Pročpak si se zbytečně hrbila na mezích, když tady na louce je tráva krásnější a plnou nůši bys měla hned?“ Ozvalo se pod mostem, stál tam malý vodník a zálibně se na děvečku díval.

„To je panská louka, patří sedlákovi, zle by se mi vedlo.“ Odpověděla překvapená dívka.

„Milého ti nechal sedlák odvést do války, chce tě mít pro sebe…“ Řekl ještě vodník a pak zmizel v tůni. Děvečka nad jeho posledními slovy přemýšlela. Něco pravdy na tom mohlo být.

Hned druhý den se vydala za Hořenou a na vše se vyptala. Sedlák ale nic nepřiznal, jen po dívce pomrkával a usmíval se od ucha k uchu, byl samá ochota. Věděla, že se mu líbí, ona však o něj nestála. Nakonec jí dokonce dovolil nažít si jetel u něj na louce.

Hned druhý den ráno vyrazila tedy k Doubravce, na panskou louku a naplnila nůši po okraj. Sedlák nakonec nebude takový jak se o něm vypráví, říkala si.

Když tu náhle, stojí před ní Hořena, chytí jí kolem pasu a že prý si jde pro odměnu za jetel. Děvečka se mu vytrhne a utíká směrem k mostu, tam jí ale sedlák dostihl a dívka sklouzla do hluboké tůně. Její tělo se již nikdy nenašlo, ani vinu za její smrt se nepodařilo Hořenovi dokázat.

Ale i sedlákovi se vodník pomstil, jeho pole kolem řeky Doubravky byla od toho dne každý rok pod vodou a Hořena již nikdy nic nesklidil, pár let nato zemřel, chudý a zadlužený.

Dívce to však již život nevrátilo.