Jak své jméno Křižánky získaly

Kdysi dávno se do malebné krajiny plné kopečků a údolíček začali stěhovat první osadníci. Postavili chaloupky, rozorali louky, vymýtili lesy. Bylo jich tu pouze pár a tak místo, kde žili, zatím ani žádné jméno nemělo.

V té době tu také bydlela rodina s jedinou dcerou. Anka jí říkali a bylo to děvče krásné jako obrázek. Každý se za ní s radostí otočil a kdejaký mládenec by dal nevím co za to, kdyby se na něj usmála. Ale Anka měla oči jen pro jednoho. Pro Toníka, který bydlel na okraji osady sám a sám. Rodiče mu brzy umřeli a on si na své živobytí vydělával, jak uměl. Jeho chaloupka byla malá a otrhaná, ale Anka s Toníkem si po večerech slibovali, že si ji opraví, a že jim v ní bude opravdu krásně.

Člověk míní, ale Pánbů mění. Rodiče Anky jejich mladé lásce nepřáli a dělali co mohli, aby jim ji překazili. Anku zavírali doma a na chudáka Toníka dokonce několikrát poštvali psa a vzali hůl, jakmile se u nich na dvorku ukázal.

Toník se nakonec sebral, sbalil si své nuzné živobytí do ranečku a odešel z kraje. Tam, kde ho budou mít rádi pro jeho čisté srdce a pracovité ruce a nebudou ho hanit za jeho chudobu.

Ubohá Anka odchod svého milého nesla velmi těžce. Nakonec se z toho roznemohla a bába kořenářka povídala, že se snad z nešťastné lásky i na rozumu pomátla.

Rodiče drželi Anku raději pořád doma. Jednou, za jasné měsíční noci, ale zapomněla máma večer dovřít dveře. To bylo něco pro Anku. Jakmile šla máma s tátou spát, potichu vstala z postele a vyběhla ven. Cestou ještě popadla v síni pevný konopný provaz. A už utíkala na místo, kde se nejčastěji s Toníkem scházeli.

Ráno rodiče Anku v posteli nenašli. Hledali jí a volali, ale dcera jako by se do země propadla. V tom k nim přiběhne pasáček Ondra, oči celé vyvalené a v obličeji bledý.

„Vaše Anka se tam na stráni oběsila na stromě!“

Tak skončil kratičký život nešťastné Anky, která pro lásku život obětovala. Rodiče pak na její památku nechali v místě jejího skonu vztyčit kříž – kříž Anky. A místu a nakonec i celé osadě, se postupem času začalo říkat Křižánky.

Poznámka: Autorkou je Helena Zelená Křížová. Tuto pověst jsem převzal ze stránky: http://www.zdarskevrchy.cz/povesti/6142-jak-sve-jmeno-krizanky-ziskaly