Čertův stolek

Nad hlubokým údolím Doubravy se týčí holá štíhlá skála, pod níž je nevelká jeskyně. Je tomu už hodně dávno, co v ní bydlel poustevník. Snažil se žít skrovně a dodržovat všechny půsty, které mu jeho víra přikazovala. Dařilo se mu to jen do té doby, než ho spatřil čert. Těmhle pekelníkům dělá náramně dobře, když mohou poustevníky provokovat.

I stalo se, že náš drahý postevník zase jednou držel půst. Jedl hrubý chléb a zapíjel ho vodu. Když tu se zjevil čert a na kamenném stole před jeskyní se začaly objevovat nejvybranější lahůdky, jaké si jen smrtelník dokáže představit.

"Vem si, kamaráde," lákal ho umouněnec. Opíral se o stoletou jedli opodál a s rukama zkříženýma na prsou poustevníka pobaveně sledoval. "Jídla je dost, pítí ještě víc. Co by to bylo za život, kdyby si člověk občas nedopřál nějaké to potěšení?"

Poustevník odolával. Modlil se, prožíval muka, ale od čerta si nevzal ani sousto. Čert pokrčil rameny a zmizel. A s ním i všechny ty pečínky, koláče a víno.

Poustevník však neměl vyhráno. Rohatý ho takhle navštěvoval pravidelně, přemlouval ho k porušení zásad poustevnického života a nabízel mu chutné potraviny. Věděl, že by to byl hřích a že by potom získal poustevníkovu duši. Co poustevníkovi zbývalo? Postěžovat si knězi.

"No, synu," podrbal se kněz na bradě, "myslím, že by se s tím něco dělat dalo. Budou Velikonoce, stavím se u tebe."

Na Bílou sobotu zapálil kněz svěcený olej, jeho plamenem očadil kousek dřevěného uhlí, tím u poustevny nakreslil na kamennou lavici tři křížky, poustevníkovi poradil, jak se má zachovat, a odešel.

Čert se zjevil k polednímu. A na kamenném stole bylo rázem prostřeno. Tentokrát snad ještě rafinovaněji než jindy a v množství, které by nasytilo a napojilo regiment pořádných chlapů.

"Prosím, všechno je tvoje," ukazoval pekelník a obcházel stůl jako pozorný hostinský.

"Dobře, vezmu si," prohodil poustevník. "Ale nechci jíst sám. Vezmi místo tady naproti a budeme hodovat spolu."

Čert si pomyslel, vida, jak je to jednoduché, sedl si, zasyčelo to, zařval, až se okolní skály zachvěly a smrkům opadalo jehličí, vyskočil a byl ten tam. Navěky věků. Sedl si totiž na ty tři posvěcené kříže a to mu asi věru neudělalo dobře.

A poustevník žil od těch dob klidně a spořádaně, a když na něj přicházelo nějaké pokušení, podíval se nahoru na skálu a hned ho všechny choutky přešly.

Poznámka: Tuto pověst jsem převzal ze stránky: http://libicend.webpark.cz/povesti.htm