O bílém koni

Poblíž Habrů leží víska Lubno a nedaleko od ní stávala stará pazderna. Za dávných časů tam pobýval jistý Doubek. Tvrdíval o sobě, že je statečný a ničeho se nebojí, dokonce ani hastrmana.

Jednoho večera se Doubek vracel z Lubna do své pazderny, když spatřil, kterak se na pastvině u lesa pase bílý kůň. Sotva kůň muže uviděl, promluvil na něj lidským hlasem:

„Sedni si na mě, ničeho se neboj, svezu tě.“ Doubek souhlasil. Nasedl na bělouše a rozjeli se. Kůň utíkal jako vítr.

Když tu náhle milý koník sjel z cesty a zamířil si to k rybníku, do kterého ihned skočil. Doubek zůstal po pás ve vodě a místo koně před ním stál hastrman! A hned se pokusil muže stáhnout pod hladinu. S Doubkem to vypadalo zle, prosil a sliboval. Ale nakonec se mu podařilo dostat ke břehu a promočený na kost utíkal k pazderně.

Jen jedno ho těšilo, že se lidé nedozví co se stalo, aby si snad nemysleli, že neměl dost odvahy. Ale to se mýlil.

Pár dní po této události jakýsi panáček v zeleném fraku rozhlásil po hospodě v Habrech, co se přesně událo, jako by u toho snad byl...