Šotek

V Ostrově nad Oslavou žil kdysi sedlák. Byl to dobrý muž a hospodář, zbožný, jen se rád podíval na dno lahve. Rád pil, seděl v hospodě, hrál karty, zpíval a bavil celou společnost. Mnoho peněz už za ta léta propil a rád by svůj měšec zase naplnil. Jednou zaslechl ve výčepu od hajného, že jistý sedlák z Obytčova má skřítka, malého šotka. Ten potom svému pánu nosí zlato a vše na co si jen vzpomene.

To by bylo něco pro mě, pomyslel si dosud střízliv. Tentokrát se snad poprvé neopil, šel včas domů a celou noc přemýšlel. Ráno, podle rady hajného sehnal vejce od černé slepice, to si strčil pod paži a nosil jej tři týdny. Nesměl se mýt, převlékat, ani pomyslet na boha, natož se pokřižovat. Celou dobu to vydržel a výsledek se dostavil, po třech týdnech zapípalo pod sedlákovou rukou malé kuře - šotek. Nehnulo se od sedláka na krok, mluvilo normální řečí a mělo strašlivé, lidské oči, holý krk a dlouhé nohy.

Jen o půlnoci kuře kamsi zmizelo, vrátilo se k ránu, v zobáku mělo zlaťák a položilo jej spícímu sedlákovi na peřinu. Sedláka se lidé začali bát, ošklivé kuře mu stále sedělo na rameni, i když jej prosil, aby zůstalo doma. Nikdo se sedlákem nechtěl pít a hrát karty, ztratil všechny známé i přátele.

Jednou u se tak dopálil, že kuře shodil na zem a pohrozil mu, že jej zabije. Pták utekl do světnice a tam rozházel mouku, krupici a všechen popel z kamen. Sedlák sundal řemen a bil kuře hlava nehlava, dokud neuteklo. Aby se uklidnil vyrazil do hospody a tam se opil.

Když se před půlnocí vracel domů, dostal ránu do hlavy a svalil se do rybníka na návsi. Ještě než zmizel pod vodou slyšel zlomyslný smích kuřete. Naštěstí šla sedlákova žena manželovi naproti, tušila že půjde opilý domů. Vytáhla jej z vody a vzkřísila.

Druhý den poprosili faráře, aby dům vykropil svěcenou vodou. Kuře se už nikdy v domě neukázalo. A sedlák se po tom strašném nočním zážitku přestal tolik opíjet.