O stříbrných zvonech

Uprostřed hlubokých lesů ve Žďarských vrších nachází se městečko Fryšava. Poblíž ní je veliký rybník jménem Medlov. Na jeho místě stávalo před dávnými časy město stejného jména.

V Medlově těžili místní horníci stříbro, bylo ho tolik, že s ním mohli málem dláždit ulice. Medlov bylo díky stříbru velmi bohaté město, měšťané pomalu nevěděli co si s takovým bohatstvím počít. Dokonce ze stříbra ulili čtyři ohromné zvony a zavěsili je na kostelní věž. Marnotratní lidé z Medlova byli lakomí a zlí, bohatství je zkazilo. Za tuto pýchu je potkal spravedlivý trest.

Celé jejich krásné a bohaté město se propadlo do země, s kostelem, zvony a vším tím stříbrem. Na jeho místě zůstala jen velká díra, kterou občané z Fryšavy napustili vodou z blízkého potoka a nový rybník dostal jméno po propadlém městu.

Za několik let, na podzim, když byl rybník vypuštěný vyhnal na jeho břeh pastýř z Fryšavy stádo vepřů. Selata se poklidně pásla u lesa, ale jedno prase se zatoulalo až do prázdného rybníka a tam rylo v blátě.

Pastýř tedy nelenil a sestoupil za pašíkem, aby ho vyhnal zpět nahoru. Když tu náhle, v místě kde prase rylo, spatřil něco lesklého. Odhrabal bahno a poznal okraj zvonu!

Celá Fryšava byla na nohách a do večera vytáhli z bahnitého nánosu čtyři velké stříbrné zvony. Naložili je na vozy a převezli do Nového Města na Moravě a tam zavěsili na kostelní věž. Zvony měli tak krásný hlas, že se o tom povídalo široko daleko.

Poznámka: Tato pověst má přímé pokračování v příběhu z Nového Města na Moravě, O ztracených zvonech