Kříž z krve zrozený

Dávno, pradávno tomu, byla tato země pustá. Lidem se do nepropustnými pralesy porostlých kopců nechtělo, čekala je tu jen tvrdá lopota, která nikdy nekončí.

I stalo se, že se přece jen začaly v místních hvozdech ozývat lidské hlasy. To lidé štvaní a pronásledovaní hledali právě tady úkryt a nový domov. Knížecí rody mezi sebou neustále válčily a boj o moc přivedl mnohé z nich až na samý pokraj vyhynutí.

Takto se do zdejších hlubokých lesů dostal i lid rodu Klocarů. Vyhnán Slavníkovci ze svého původního domova snažil se kníže najít novou zemi, ve které by mohl žít se svou rodinou a se svým lidem. Beze strachu z násilných přepadení, které v jejich domovině byly téměř na denním pořádku. A takovou zemi našel. Nedaleko Malinské skály (ta byla pojmenována podle jejich původního domova – Malínu) vybudoval hradiště, které je mělo ochránit před útoky nepřátel.

Jeho lid zpočátku jen těžce sháněl obživu. Mnoho času zabralo kácení neprostupných lesů a obdělávání půdy, která jako by se lidskému snažení urputně bránila. Nuzná políčka ale nakonec přece jen poskytla trochu úrody a lidu Klocarů se zase začalo dařit lépe.

Časem se ale o jejich přítomnosti dozvěděli i lidé z nížin. A jak už to bývá, nemluvilo se pouze o jejich existenci. Na přetřes se dostaly i zkazky o nesmírném bohatství horských lidí. Ukrývají prý je v jeskyni, která i ve tmě září zlatem a drahými kameny.

Netrvalo to dlouho a bojovníci z nížiny se vydali hledat lid, který poklidně žije nahoře v lesích. Nalákáni pověstmi těšili se na bohatý lup.

Přepadení bylo nečekané. Bojovníkům z nížiny nedalo moc práce za ranního úsvitu přemoci stráže. Těm se však přece jen podařilo vzburcovat ostatní. Přesto, že se obránci houževnatě bránili, brzy bylo jasné, na čí straně je vítězství. Ale části místních se naštěstí podařilo skrýt se v nedaleké jeskyni. Právě té, o níž vyprávěla legenda. Ostatní byli bez milosti pobiti a hradiště vypleněno a zapáleno.

Opilí vítězstvím si bojovníci z nížiny našli kus od vypáleného hradiště místo k odpočinku. Jakmile se ale nad krajinou rozprostřela temnota, lid Klocarů, veden Klocarovým synem, kterému se podařilo skrýt spolu s ostatními v jeskyni, napadl útočníky. Mnoho jich bylo pobito a jen málokterým se podařilo spasit se útěkem.

O život přišli nejen nepřátelé, ale i přátelé. Nazítří se všichni ti, kteří přežili krvavý den a stejně zabarvenou noc, sešli a jali se pohřbívat mrtvé. Na kraji lesního porostu, ve kterém převládaly mohutné buky, pod rovem z hlíny a kamení tu odpočívají svorně vedle sebe mrtví z nížiny i pobitý lid Klocarův. Mezi jednotlivými hroby byl vztyčen kříž. Kříž ze spálených břeven zalitý krví. Krví nevinných i vinných, krví mužů, žen i dětí.

Zbytek lidí Klocarových si pak nedaleko začal budovat nová obydlí. A tak postupně vznikaly čtyři statky, které se pomalu rozrůstaly. Ke každému z nich byla vykopána studna a místu se začalo říkat Čtyři Studně, což se časem zkrátilo na Studnice. Toto jméno nově vzniklé osadě už zůstalo.

A červený kříž? I ten zůstal a pokaždé, když jeho hlavní rameno zasazené v zemi doznalo zkázy, byl pořízen nový. A opět měl barvu krve. A v místě, kde se nacházely hroby mrtvých, vyrazila ze země hned příští rok rostlina s červonooranžovými květy, které vše zabarvily dokrvava. Jediné, co zmizelo, byla jeskyně. To Klocarova žena ji zaklela a spolu s ní i bohatství, které tu bylo ukryté. Je však předurčeno, že jeskyně bude jednou objevena. Najít jí ale může jen člověk s čistou duší a to pouze v předvečer svátku Jana Křtitele.

Poznámka: Autorkou je Helena Zelená Křížová. Tuto pověst jsem převzal ze stránky: http://www.zdarskevrchy.cz/povesti/6047-kriz-z-krve-zrozeny