O ohnivých koních

Do Lučice jednoho dne přivezl forman z Německého Brodu pivo. A protože bylo hezky, zdržel se až do večera, kdy mu naložili prázdné sudy a on vyrazil zpět do Brodu. Chtěl si zkrátit cestu přes les. Věděl, že sousedé sice povídali, že se u Bezedné studánky pasou ohniví koně, ale on měl pro strach uděláno.

Než vjel do lesa, byla tma. Pospíchal, přeci jen, strašidelné povídačky, tma a husté lesy udělaly své. Dojel po cestě až na úroveň Bezedné studánky, když tu náhle se jeden ze sudů uvolnil a spadl ze svahu dolů. Přímo ke studánce!

Forman se za ním vyděšeně rozběhl a když jej dostihl, krve by se v něm nedořezal. Z Bezedné studánky vyskočil ohniví kůň! A hned za ním další. Muž, vyděšený k smrti, koulel sud zpět do kopce k vozu, ale tam se mu vysmekl a skutálel se zase dolů. Ohniví koně byly čím dál divočejší a sud nebylo možné dostat na cestu, pokaždé se kousek před ní znovu skutálel dolů.

Náhle se z Lučice ozvalo zakokrhání kohouta. Koně se ztratili jako pára nad hrncem a znavený forman dokutálel sud na cestu, kde vysílením a hrůzou usnul.

Probudil se, až když slunce stálo vysoko na obloze. Stěží dojel zpět do Lučice, vlasy mu za tu noc hrůzou zbělely. Dlouho stonal a zápasil se smrtí, nakonec se ale uzdravil.

K bezedné studánce jej však už nikdo nikdy nedostal.