Proč je cesta ke Studnicím plná kamení

Terka ze Studnic měla dlouhou dobu známost s Franckem z Rokytna. Dokonce prý už i veselku chystali. Ale, jak už to bývá, najednou se poškorpili, i na nějaký ten šťouchanec došlo a bylo rázem po veselce.

Snad nejhůře to nesl Franckův otec. Tolik si přál, aby si syn fešnou a hodnou studnickou nevěstu přivedl domů. Matka Franckovi umřela už před dávnými lety a ženská ruka byla v domácnosti zapotřebí jako sůl.

Francek chodil od rozchodu s Terkou jako tělo bez duše. Několikrát se snažil dát zase všechno do pořádku, ale marně. Terka byla neoblomná, to statkářská pýcha jí nedala zapomenout. Nakonec se Francek z marného čekání a dlouhého soužení rozstonal a po měsíci odešel na věčnost. Jeho otec zůstal v chalupě sám, jak kůl v plotě.

Zato Terka si brzy našla za Francka náhradu. Filip, syn bohatého měšťana z města, si už dlouho myslil na fešnou dceru předního studnického statkáře. A když viděl, že je volná, okamžitě začal s námluvami. A ani s veselkou neotálel tak dlouho, jako nerozhodný Francek. Po krátké známosti požádal Terku o ruku a ona hned nadšeně souhlasila.

Svatba se konala v létě. Oddával je pan farář z novoměstského kostela a po obřadu všichni svatebčané odcházeli na Studnice, kde byla už připravená hostina. Vpředu ženich s nevěstou na bryčce tažené párem nejlepších hospodářových koní, za nimi svatební průvod pěšky.

Když šli přes Rokytno, přilepil se na ně jako stín otec bývalého zhrzeného ženicha. Nikdo si ho valně nevšímal a on se ploužil za průvodem a brumlal si něco pod fousy. Pořád pozoroval šťastnou nevěstu, a když nakonec něco Filip pošeptal Terce do ucha a ona se hlasitě rozesmála, Franckův otec to nevydržel a vykřikl: „Bodejť byste všichni zkameněli!“

Vtom se nebe zatmělo, zaduněl hrom, nebe rozčísl oslňující blesk, a jakmile zmizel, po svatebčanech nebylo ani památky. Pouze řada kamenů na cestě naznačovala, co se tady vlastně stalo. Vpředu velký balvan – kočár s nevěstou a ženichem – a za ním v řadě menší kameny. Některé z nich tam jsou dodnes.

Poznámka: Autorkou je Helena Zelená Křížová. Tuto pověst jsem převzal ze stránky: http://www.zdarskevrchy.cz/povesti/5894-povesti-ze-studnic