O plivníkovi

Jedna babička z Lučice se vracela s dřívím z lesa a u cesty narazila na osamělé kuře. Celé se třáslo zimou a smutně pípalo. Žena tvorečka zvedla, zabalila do zástěry, aby ho zahřála a odnesla domů. Tam se pochlubila manželovi.

„Dobře jsi udělala, že jsi jej vzala, určitě by v lesích nepřežilo.“ Povídal. Dali tedy kuře do košíčku na pec, aby mu nebyla zima.

Ráno, když vstali, nevěřili svým očím, na peci seděla pěkná slepice na veliké hromadě pšenice. Babička jen spráskla ruce.

„Cos to donesla z lesa?“ Lamentoval děda. „Vždyť je to plivník! Za to že jsi ho přinesla tak nám přičaroval hromadu obilí.“ Teď se tady bude roztahovat, poroučet nám a nic dobrého nás nečeká. Honem, musíme ho odvést tam, kde jsi ho sebrala.“

Za chvíli už jeli na voze směrem k lesu, babička držela na klíně košík se slepicí a vzadu byly poskládány pytle s obilím, které plivník přičaroval.

Přesně na místě, kde žena včera kuře našla jej zas položili a vysypali mu tam i pšenici. Pak otočili povoz a vyrazili směrem k Lučici.

A plivníka od těch dob už nikdy neviděli.