O podivném zpřežení

Jedné teplé letní noci se vracel tovaryš od muziky ve Skuhrově do Lučice. Byla už pokročilá hodina, úplněk svítil z bezmračné oblohy a bylo vidět skoro jako ve dne. Mladík došel až k Bártovu rybníku a najednou za sebou uslyšel zvláštní zvuk. Nenápadně se tedy schoval do křoví u cesty a čekal.

Nejdříve nemohl věřit svým očím, po cestě jel malý vozík tažený dvěma velkými kocoury a na povoze seděl zelený mužík – vodník!

Tovaryš si pořádně protřel oči a potřepal hlavou, aby mu alkohol nepletl zrak, ale nepomohlo to, prapodivné spřežení se stále blížilo. Mladík měl pro strach uděláno, a tak neváhal, sebral hrst kamenů a pečlivě zamířil.

Trefil vodníka několikrát, i do hlavy a nosu. Zelený mužík na skrytého střelce neviděl, a tak nevěděl odkud útok přichází, ošíval se a nadával neznámému. Konečně dojel na hráz, propustil kocoury ze spřežení a se zaťatou pěstí pohrozil měsíci:

„Ty sviť a pro příště po mě neházej kamením, nebo se ti zle povede!“ Pak se žbluňknutím zmizel ve stříbrné vodě rybníka.