O ztracené hospodě a zázračné studánce

Dávno, pradávno, bylo v okolí Studnic hned několik hospod. Mnohé z nich stávaly zcela osamoceny na cestách, po nichž vandrovali krajánci a učedníci a jezdili sedláci a kupci. Jedna z nich kdysi bývala i mezi Studnicemi a Pohledcem, na louce zvané Safika.

Sem se scházeli hospodáři, pacholci, živnostníci, děvečky a ostatní obyvatelé obou vesnic. A přicházeli sem i lidé z nedalekého Rokytna a Nového Města. Bývaly tu velkolepé zábavy, hospodský naléval skvělou pálenku a pivo bylo jako křen. Sobotu co sobotu tu taky halasně vyhrávala kapela a tančilo se až do božího rána. Jaký div, že se pak nikomu nechtělo na nedělní mši. Všichni raději zůstávali doma a dospávali prohýřenou noc.

Pan farář z Nového Města nabádal hříšníky k rozumu, ale co naplat, zábava jim byla milejší než ranní modlitba. Jednou, když byl zase kostel v neděli poloprázdný, rozhněval se pan farář a pohrozil hříšníkům božím trestem. A ten opravdu přišel.

V sobotu se v hospodě na Safice zase konala velkolepá zábava. Lidí se sešlo snad ještě víc než kdy jindy. Pivo a víno teklo proudem, kořalka se hrdlem prolévala, tančilo se a zpívalo opět až do rána. Ale ve chvíli, kdy kohout zakokrhal, se celá hospoda i s muzikanty, tanečníky a hospodským propadla do země.

A na tom místě, kde dříve stávala, se zčista jasna, jako zázrakem, objevila studánka s čistou, pramenitou vodou. Ta je tam dodnes.

Poznámka:Autorkou je Helena Zelená Křížová. Tuto pověst jsem převzal ze stránky: http://www.zdarskevrchy.cz/povesti/5894-povesti-ze-studnic