Správce Lábor

Ve Větrném Jeníkově se do dnešních dnů dochoval příběh o zlém vrchním správci. V podzámčí, v malé chatrči bydlela chudá vdova s dětmi. Jednou paní onemocněla, nemohla do roboty a neměla peníze na to, aby zaplatila nájem za chaloupku. Vydala se tedy na zámek, kde správci prosila, že nemůže pro nemoc pracovat a s platbou se tedy opozdí.

Vrchní úředník, jistý Lábor jí vyslechl. Pak se zle rozkřikl:

„Buď zaplatíš, nebo dáš svou krávu.“ Žena se vylekala, kravka byla nyní jediným živobytím pro ní a pro její malé děti. Začala tedy vrchního prosit na kolenou, aby se smilovat a s placením počkal, ztráta krávy by celou rodinu odsoudila k smrti hladem. Lábor ale proseb nedbal a poručil kravku zabavit.

Vrchní správce si vzal k ruce drába a vyrazili k vdovinu domku. Dráb právě vyváděl kravku ven, když se ostatní sousedé seběhli a Lábora prosili aby rodině zvíře nebral. Ten byl neoblomný. Vdova plakala, když kravku vedli k zámku. Z hloučku sousedů se za odcházejícím správcem ozvalo hlasité prokletí:

„Až umřeš darebáku, ať ani po smrti nemáš pokoj, ať s tebou čerti orají!“ Lábor se jim všem jen vysmál a byl od té doby k lidu ještě tvrdší než dříve.

Pak, za několik let přišla i jeho chvíle, zlý správce zemřel.

Jedné zimní mrazivé noci šel jistý sedlák z Jeníkova do Jihlavy. Došel až k panskému poli, kde strnul hrůzou. Na poli spatřil pluh ozářený měsíčním světlem, po jeho stranách šli dva ohromní čerti s ohnivýma očima, v rukou svírali karabáče.

Do pluhu byl zapřažený nahý člověk, z jeho krvavých zad vyseli cáry masa. Každou chvíli některý z čertů zvedl karabáč a vší silou udeřil zapřaženého muže. Oba čerti se vzájemně pobízeli k ještě větším ranám.

„Mlať toho Lábora!“ A druhý odpovídal:

„Už jsem o něj býkovec rozbil, podívej na jeho záda!“

Jakmile se příšerné zjevení vzdálilo, sedlák vzal nohy na ramena a utíkal domů. Pověděl lidem co viděl. Ale ani on nežil dlouho, zemřel náhle, možná z té hrůzy jakou spatřil.