O konci stříbrných dolů

Jihovýchodně od Žďáru nad Sázavou leží vesnička Jámy. Poblíž dříve bývali stříbrné doly. Vrchnost v tomto kraji neposílala poddané muže do roboty na pole, jak bylo zvykem jinde, ale i do dolů kutat stříbro. Práce to byla těžší, nebezpečná, ale lépe placená.

Jeden z horníků narazil hluboko pod zemí na silnou stříbrnou žílu. Ale skála kolem byla nepevná a popraskaná, hrozil zával. Prosil tedy drába, aby jej přeřadil jinam, že má strach v šachtě pracovat. Se zlou se potázal, musel jít a dobývat stříbro.

Doma měl ženu a dítě, prosil tedy i druhý den, aby dolů, nemusel, ale dráb mu dal vybrat, buď šachta, nebo žebrota. V půli práce se mu dokonce zlomila špice kylofu, hornického krompáče. Považoval to za zlé znamení.

I třetí den žádal o jinou práci, ale zase nepochodil. Dával si dole pozor, opatrně kopal aby nenarušil zvětralou skálu.

Nic to nebylo platné, po poledni se celá štola zatřásla a horníka zavalilo kamení. Domu donesli jen jeho mrtvé tělo a měšec stříbrných mincí. Bylo jich třiatřicet, stejně jako mrtvému muži. Za každý rok jeho života jednu minci.

Žena plakala, naříkala, život to však muži nevrátilo. O peníze nestála, na drába který jí je donesl se rozhněvala.

„Ať si pán nechá všechno stříbro, chci zpět svého muže! Ať jsou proklety všechny jeho stříbrné doly!“ Jak to dořekla, zvedl se vítr a spustila bouře, kterou nikdo nepamatuje. Lámala v lesích stromy a vyvracela kameny ve skalách.

Když se vše uklidnilo po dolech ve nebylo ani památky. Vdova doly proklela a ty nenávratně zmizeli v hlubinách země. Havíři odešli, nebo se vrátili na pole k bezpečnější práci.

Říká se, že kletba pomine za tolik let, kolik má kocour na těle chlupů. A ta doba jak se zdá zatím nenastala.