O pasáčkovi

Před mnoha a mnoha staletími, pásal jistý sirotek stádečko ovcí v údolí Losenického potoka. Rodiče mu zemřeli, když byl ještě dítě a ovečky byly jeho jediným živobytím. Dávali mu mléko, sýr a na zimu teplou vlnu. Pasáček si ale nikdy na svůj těžký osud nestěžoval.

Až jednou, když zjistil, že má svou pasáckou halenu už roztrhanou a na zimu by potřeboval teplejší kousek oblečení. Dodal si tedy odvahy a zašel za rychtářem, zda by obec nemohla postrádat nějaký starý kousek ošacení, aby jej pasáčkovi darovali.

Rychtář, jinak mírný a docela hodný muž, měl toho dne však špatnou náladu. Nepřemýšlel a hned se na sirotka rozkřikl a vyhnal jej. Pasáček tedy na nic nečekal a utíkal zpět do údolí ke svým ovečkám. Lítostí se pak rozplakal, ležel v trávě a plakal dokud na kraj nedolehla noc.

Ráno lidé sirotka marně hledali, ztratil se neznámo kam. Ovečky byly rozběhnuté po celém údolí, ale jejich pán nikde. Jen v trávě ležela jeho stará, roztrhaná halena.

Všude kolem místa, kde ležel a plakal rozkvetly té noci zvláštní bílé kvítky s omamnou vůní. Nikdo z místních takové květiny v okolí nikdy neviděl. Potom to lidem došlo, ty kvítky byly vlastně pasáčkovi slzy a že jich uronil bezpočet, dostal hrad který zanedlouho nad údolím vyrostl jméno Ronov.