O bílém hříběti

Vodník z Bártova rybníka se rád proměňoval v bílého mohutného hřebce, nebo naopak v malé hříbě. Pak po nocích, za úplňku běhal po panských loukách, dupal po vzrostlé trávě, nebo rozhazoval kupky sena.

Jednou takhle, v hluboké noci, pásl se vodník proměněný v malé bílé hříbě, na šťavnaté trávě. A zrovna v tu dobu se kolem vracel jeden hospodář z Olešné do Lučice.

Spatřil krásného koníčka uprostřed luk. Honem k němu přiskočil a než koník stačil utéci, tak šup a pantáta jej strčil do pytle, který předtím nesl přes rameno.

Měl radost z vzácného nálezu a zamířil nocí k domovu. Jak se blížil k Bártovu rybníku, pytel byl těžší a těžší a hospodář už se pod tou váhou sotva plazil. Na hrázi se zastavil, dál už nemohl, celý znavený sundal pytel ze zad. Najednou ze zavazadla vyskočil škaredý šedivý vodník.

„Donesl jsi mě až domů, hlupáku!“ Zaskřehotalo stvoření a se smíchem se vrhlo do temných vod rybníka. Na hladině po něm zůstalo jen pár kol. Vyděšený pantáta zamířil rychlým krokem domů.