U vísky Ústí na Jihlavsku se nachází samota Na Klábovce. Jednoho večera tam drali peří a vyprávěli starý příběh o nehezké dceři šafáře.
Dívka měla veliké, odstáté uši a obličej celý poďobaný od neštovic. Ač nebyla příliš hezká, místní čeledín Mates ji měl velmi rád a mnohokrát ji nabídl, že si ji vezme za ženu. Anička však o jeho upřímnou lásku nestála a každý den modlila k duším v očistci, aby byla krásná, ze všech děvčat nejkrásnější!
Jednoho večera se jí dušička z očistce zjevila a pravila: „Dobře, budeš krásná, ale svou krásu používej jen k dobrému, jinak se ti zle povede!“ A hodila jí kolem krku smolnou obroučku. Dívka celá vyděšená usnula.
Ráno, hned po rozednění vyrazila Anička ke studánce za chalupu, aby se v její čisté hladině na sebe podívala. Nevěřila svým očím, byla krásná jako žádné jiné děvče.
Mates se kolem krásné Aničky marně točil, ta jej přehlížela a vysmívala se mu. Chtěla ženicha bohatého, urozeného, chudé nápadníky odháněla.
Pak, jednoho temného večera přijel pro dívku černý kočár tažený černými koňmi. Pán, který z něj vystoupil pokynul děvčeti, aby jelo s ním. Anička jela. Kočár jí odvezl do tajemného hradu plného komnat a bohatství.
Tam Žila, v blahobytu a osamocená, tajemný hradní pán se objevoval jen málokdy, nedovolil Aničce vycházet ven, aby mu neutekla.
Dívce bylo smutno, plakala, jak ráda by nyní byla s Matesem, pro kterého měla jen smích.
Při jedné návštěve tajemného hradního pána si všimla, kam ukrývá klíče od pevné brány a hned po jeho odjezdu z hradu utekla. Šla přes lesy, pole, kopce a potoky, hledala cestu na šafářův dvůr.
Po dlouhé době potkala starou, bělovlasou babičku, která prosila o almužnu. Dívka se dvakrát nerozmýšlela a babičce přehodila přes krk smolnou obroučku od očistcové dušičky. A jako zázrakem, místo Aničky je krásná babička. Dívka je jako dříve, odstáté uši a nehezké ďolíčky.
„Babičko, předala jsem ti svou krásu, nakládej s ní lépe než já.“ Pravilo děvče.
Anička pak po dlouhé cestě dorazila zpět na šafářův dvůr, kde na ní stále čekal její věrný Mates.