O zazděné cikánce

V dávných dobách bývalo zvykem, že pokud se do základů stavby zazdil člověk, tato pak přetrvala celá staletí.

Jižně od Humpolce leží les Libice. V jednom jeho zapomenutém koutě, stavěli robotníci rybník, jenž nyní nese název Jambor. Již se blížila zima, občas z nebe padaly i sněhové vločky a tak se robotníci rozhodli rozdělat oheň, aby se zahřáli. Kouř a záře plamenů přilákali k ohništi starou ošklivou cikánku. Žebrala o chleba pro sebe a své dítě. I zle se na ní dráb, dohlížející stavbě, obořil a vyháněl ji. Cikánka klela, nadávala, že se jim všem pomstí, že se ještě uvidí!

„Co s cikánkou? Žebrá, i když vidí, že sami nemáme a ještě nám bude vyhrožovat a nadávat!“ Rozkřičel se dráb a pak, již klidněji pokračoval:

„Do hradeb a věží se zazdívají lidé, aby stavby vydržely, i cikánka je člověk… chlapi chyťte jí, zazdíme jí do hráze, pak rybník ani největší voda neprolomí!“

A stalo se, jak přikázal, robotníci chytili ženu a rychle jí do hráze zazdili. Pod vrstvou kamení a malty už nebyl její křik, hrozby ani pláč slyšet.

Možná proto je kolem rybníka Jambora tak smutno a ticho.