O zlaté studánce

V dobách, kdy z kdysi pevného a mocného hradu Lipnice zbývala jen zřícenina se odehrál tento příběh.

Jednoho letního večera kráčeli vysočinou dva tovaryši, první se jmenoval Jano a druhý Martin. Noc se kvapem blížila a tak se rozhodli že přenocují v hradní zřícenině. Jelikož byly celodenním putováním znaveni hned usnuli.

Cosi uprostřed noci zatahalo Martina za nohu a ten se probudil. Leknutím celý zkoprněl. Na balvanu u jeho lůžka seděl ohromný čert a smál se.

„Čemu se směješ?“ Zeptal se vystrašený tovaryš.

„Tobě“. Odpověděl pekelník.

„Ležíš tady a přitom kousek od tebe je zlata, že bys do konce života nemusel pracovat.“ Martin otevřel údivem pusu, ale po čertovi zůstal jen oblak dýmu a pronikavý zápach síry. Martin přemýšlel, zda probudit kamaráda, ale únava ho přemohla a rozhodl se nechat celou věc na ráno a ihned znova usnul.

A právě v tu chvíli zatahal za nohu kdosi Janka.

A opět, velký chlupatý čert smějící se na celé kolo. Opakovalo se totéž jako s Martinem, i Janko byl ospalý a nechal celou záležitost na ráno. Kamaráda nevzbudil a znovu usnul, jako by jej do vody hodil.

Když se Martin probudil, stálo letní slunce již vysoko nad zborcenými hradbami. Ihned si vzpomněl na noční příhodu. Vstal a vyrazil se porozhlédnout po zřícenině. Zamířil mezi balvany u zbytků zdí, když náhle překvapením zkoprněl.

Mezi trsy trávy a kamením zde vyvěrala studánka, ale netekla z ní voda, nýbrž ryzí zlato! Martin zajásal a vrhl se k prameni. To probudilo Janka, zamířil za Svým kamarádem, který se mezitím radostně probíral zlatým proudem.

„Tak čert měl pravdu, jsou z nás boháči.“ Radostně pronesl Janko. Martin se na něj však zle osopil:

„Nic ti nedám, zlato je moje! Já ho našel, jen já.“

„Také jsem mluvil s čertem v noci, rozdělíme se, nechci ani polovinu, dej mi jen malou část.“ Domlouval Janko kamarádovi. Ten byl však zaslepený bohatstvím a chamtivostí.

„Vem tě čert i s tím proklatým zlatem!“ Ulevil si nakonec Janko. Jen to dořekl, zahřmělo, začpěla síra a kdosi se začal ďábelsky smát, Vystrašený Janko se vrhl mezi kameny a zakryl si oči. Když vše ztichlo, rozhlédl se kolem.

Po Martinovy a zlaté studánce nebylo ani stopy, zmizeli jako by se do země propadli.