Stříbrná studánka

V srdci Žďárských vrchů se tyčí zalesněný kopec – Žákova hora. Na jejím úpatí ve skále je Stříbrná studánka s výbornou, osvěžující vodou. Jednou, když na Velký pátek dřevaři káceli v lese stromy zastavil se jeden z nich, po cestě domů u studánky pro čerstvou vodu.

Studánku nenašel, ale místo ní viděl vchod do klenutého sklepa v něm sudy a truhly plné stříbrňáků, zlaťáků a drahého kamení. Omámený dřevař vešel dovnitř a hned v prvním sudu u vchodu bylo naložené zelí.

„Voda nikde, nu což, zelí žízeň také zažene. Zlato není moje nechám ho zde, kdo ví, komu patří.“ Řekl si a nabral plnou pusu zelí a ještě do kapes, bylo výborné a po těžké práci příjemě osvěžilo. Doma všechno vypověděl ženě.

„Jsi to ale hlupák, zelí nabereš a peníze necháš!“ Spílala mu manželka. Dřevař jí chtěl dát ochutnat vynikajícího zelí, ale z kapsy místo něj vysypal hrst stříbrných mincí. Žena nečekala ani chvíli, oblékla se a vyrazila k Žákově hoře napravit to, co manžel pokazil. Vzala s sebou i jejich malé dítě.

Sklep byl pořád tam, jak jí to manžel popsal. Z lesku zlata až oči přecházeli, žena vešla dovnitř, posadila dítě na sud se zelím a začala plnit zástěru poklady. Když měla dost, vyšla ven a vše vysypala do připraveného šátku. Toto zopakovala celkem třikrát a tehdy se jí s rachotem skála zavřela za zády. Nešťastná žena hleděla na Stříbrnou studánku, která se na to místě znova objevila. Po sklepě jako by se země slehla.

Plakala, prosila, ale skála se neotevřela. Každý den tam chodila, i s manželem a prosili horu, aby jim milované dítě vrátila.

Až za rok, zas na Veliký pátek nalezli sklep otevřený. Žena vběhla dovnitř, zlata ani drahokamů si nevšímala. Dítě sedělo na sudu ze zelím, jakoby to snad nebyl ani rok. Popadla jej a vyběhla ven a hora se za nimi s rachotem zavřela a všichni tři se vydali šťastně domů. Na zlato a drahokamy si žena už ani nevzpoměla.