O mezníku

V Krucemburku žil před mnoha lety chudý tkadlec. Měl syna Jana, hoch byl chytrý a velmi dobře se učil. Ale, jak to v té době bývalo, na studia pomyslet nemohl, kdo by je zaplatil. Jednou šel chlapec do lesa na klestí, aby bylo čím zatopit v kamnech. Na kraji lesa, pod břízou nalezl trávou zarostlý kamenný mezník.

„Mezník, uprostřed lesa, co ten tu dělá?“ Divil se. Pak si všiml, že se hýbe. Šel velmi snadno vysadit a Jan pod ním našel plechovou krabičku plnou stříbrných mincí! Na spodní straně víčka měla přilepený papírek s tímto textem:

Užívej peněz moudřeji, než já jsem užíval. Petr

Vedle Petra stálo ještě jiné jméno, nebylo ale k přečtení, někdo jej přeškrtal.

To bylo radosti. Rok nato nastoupil na studia v Praze a stal se z něj úspěšný muž. Založil tkalcovskou dílnu a koupil velký dům přímo v hlavním městě.

Po mnoha letech za Janem do kanceláře přišel syn jednoho z dělníků pracujících v dílně a prosil, o zaplacení studií. Hochův otec na školné neměl. Jan si vzpomněl na své mládí a chlapci vyhověl. Mladík bez poděkování vyběhl z kanceláře. A to se bohatý tkadlec dopálil.

„Ani jsi mi nepoděkoval, nic ti nedám!“ Vykřikl za ním. Marně se chlapec omlouval a prosil, Jana neobměkčil.

Pár dní potom vyhořela jak dílna, tak i veliký dům a milému Janovi zbylo jen pár stříbrňáků a oči pro pláč. Odjel tedy domů, do Krucemburku a poslední peníze vysypal zpět do plechové krabičky, vzal nový papírek a přelepil ten Petrův nápis.

Užívej peněz moudřeji, než já jsem užíval. Jan

„Děkuji Petře.“ Zašeptal nad mezníkem, „nepoděkoval jsem ti tenkrát, stejně jako ten kluk před pár dny mě, nezasloužím si tvé peníze.“ A odešel domů.

Jakub pocházel z bohaté rodiny sedláka. Zatoulal se jednou do lesa a náhodou narazil na mezník. A co pod ním nenašel, krabičku plnou stříbrňáků. Brzy poté si koupil letní zámeček. Jenže po pár měsících propadl hazardu a pil. Jedné jarní noci prohrál vše co měl, zámek, koně, pole i dobytek, zbyla mu jen hrst stříbrných mincí.

„Vše jsem prohrál, peníze se rozkutálely, nemám nic, kdybych jen dbal tvé rady, Jane.“ Posteskl si. Vysypal poslední hrst mincí do krabičky, škrtl jméno Jan a napsal Jakub. Krabičku ukryl na její místo pod mezník u břízy.

Po Jakubovi našel krabičku Lojza. Měl hodně dětí, do kapsy hluboko a ženu která by řekla i to, co neví. Z nálezu měl ohromnou radost a schoval jej na půdě za komín. Pak mu to nedalo, koupil pro sebe krásné oblečení a z krabičky snad ani neubylo. Jenže žena na něj ještě spustila:

„Tak do huby pomalu co nemáme a pán ještě nakupuje!“ A to už Lojzovi došla trpělivost, sebral se a odjel pryč, usadil se ve městě, našel si jinou ženu a začal žít panský život.

Po nějakém čase našla Lojzova žena na půdě prázdnou plechovou krabičku. Myslela, že se její muž dal na loupení a oplakala ho.

Za mnoho a mnoho let zaklepal v Krucemburku na dveře Lojzovy rodné chalupy jakýsi starý muž. Otevřelo děvčátko. Ten stařec byl Lojza a chtěl koupit malou skříňku, která je na půdě. Děvče o ničem nevědělo.

„Zeptej se tedy babičky.“ pravil Lojza.

„Babička zemřela, pořád čekala na svého muže, ale ten se k nám nikdy nevrátil.“

Lojza samým smutkem sklopil oči, celý život mu proběhl před očima, jak opustil svou rodinu, aby se měl lépe, i jak se znovu oženil a zapomněl na ně. Děvčeti se starce zželelo a pustila jej dovnitř aby se po krabičce tedy podíval.

Lojza šel najisto. Za komínem jí našel a dobře za zaplatil. Pak vyrazil k bříze v lese a našel mezník. Poslední zbytky mincí z kapsy hodil do krabičky.

„Kdybych tě byl jen poslechl, opustil jsem kvůli penězům své blízké a nyní zemřu někde sám jako chudák.“ Přepsal jméno Jakub na Alois a položil krabičku na její místo, aby zde čekala na dalšího nálezce, který určitě přijde.