A víra tvá tě uzdraví

Jednou žil v Novém Městě na rynku řezník František. Chlap jako hora to byl, všichni chlapi byli vedle něj hotové tintítka. Jednu velkou neřest ale měl. Strašně se o sebe bál.

Jakmile někdo v jeho okolí jen maličko kýchnul nebo zakašlal, řezník František hned pelášil do postele a poručil si horký čaj a ledový obklad na čelo. Kde kdo to o něm věděl a všichni si z něj dělali legraci. A kamarádi v hospodě na něj měli obzvlášť spadeno: „ Františku, Františku, dneska se mi ňák nelíbíš, si celej bledej, nejni ti něco?“, říkávali a pod stolem se pošťuchovali a měli co dělat, aby nad jeho vylekaným výrazem nevyprskli smíchy.

Jednou se taky řezník František vydal do Žďáru ke známému, který prodával mladou jalůvku. Ale co čert nechtěl! Přítel měl malého černého jezevčíka. Ale nebyl to jen tak obyčejný pes. Tento čtyřnohý kamarád ty dvounohé za přátele nepovažoval, ba naopak. Jakmile viděl, že k nim na dvůr vchází nějaký návštěvník, nelenil a hned se mu zakousl do lýtka.

Podobně se vedlo i řezníku Františkovi. Sotva vrzla branka, kde se vzal, tu se vzal, pes už mu visí na lýtku. Hospodář jej hned okřikl, ale co se dalo dělat, neštěstí už bylo hotovo. Řezník František se otočil na patě a šupajdil si to zpět do Města.

Na rynku už se jen belhal, to aby všichni viděli, jak strašné neštěstí že jej postihlo. Doma hup do postele a hned posílal ženu pro doktora. „Na co pro doktora,“ pomyslela si paňmáma, která svého muže moc dobře znala. A namířila si to přímo k bábě kořenářce. „Však ta je půl doktora, ne- li víc,“ uklidňovala si trošku černé svědomí řeznice.

Když bábu kořenářku přivedla domů, řezník František sice trochu bručel, ale nakonec vzal zavděk její pomocí. A bába se dala do práce. Obhlídla ránu, která naštěstí nijak hluboká nebyla a hned že se musí přinést chlupy z toho psa, co jej pokousal a s těmi že ho pak nakouří a rána se rychle zacelí. A tak milé řeznici nezbývalo, než se vydat do Žďáru pro psí chlupy. Když se vrátila a donesla, co jí řezníkův přítel dal, bába kořenářka je zapálila, řezníka nakouřila a mumlala si při tom spoustu kouzelných slov. Pak ránu čistě ovázala a nemocnému doporučila ještě pár dní v klidu. Ten velmi ochotně a rád poslechl.

Neuběhl ani týden a řezník František byl zase jako rybička. Jedna z jeho prvních cest vedla za kamarády do hospody. A koho tam nevidí – žďárského přítele, jehož pes byl příčinou jeho trápení. A ten se jej hned vyptával, jak se mu daří a jak se rána hojí. „To bys nevěřil, jak chlupy z tvého psa pomohly. Bába mě s nima nakouřila a hned se to hojilo. Ani tejden to netrvalo,“ pochlubil se řezník František.

Všichni ho, jako velkého hrdinu, poplácávali a velebili, jen přítel se smál, až se za břicho popadal. Když se mu konečně podařilo popadnout dech, povídá: „A ty bys nevěřil, co mi to dalo práce, než se mi podařilo vystříhat naší stračeně všechny tmavé chlupy, co jí rostly u zadku. A že je měla pořádně slepené. To muselo být opravdu voňavé nakouření, to se vůbec nedivím, že tě to dostalo tak rychle z postele.“

Poznámka: Autorkou je Helena Zelená Křížová. Tuto pověst jsem převzal ze stránky: http://www.zdarskevrchy.cz/povesti/6022-a-vira-tva-te-uzdravi