Kterak zvonek bez srdce zazvonil mlynáři Beranovi

Cikhájští hajní byli nadmíru pohostinní. V tamních hustých lesích bývalo vždy zvěře víc, než dost a tak není divu, že se tu každoročně scházeli nimrodi ze všech možných stran, aby si vyzkoušeli své lovecké umění a také se trochu pobavili.

Ne vždy ale skončilo jejich setkání šťastně a k všeobecné spokojenosti. O jednom nevydařeném honu si lidé povídají dodnes.

Tehdy se do Cikháje sjelo nimrodů o mnoho více, než kdy jindy. Přijížděli ze všech stran, z Moravy i z Čech. Lovci časně zrána vyjeli do lesů a k večeru se vraceli spokojení a obtíženi mnohými trofejemi. Lov byl nadmíru úspěšný. To bylo radosti a výskání. A ještě více se rozveselili, když si každý pořádně zavdal ze své plné sklenice a hudba začala vesele vyhrávat. A že byly v Cikháji k mání i pěkné a šikovné tanečnice, zábava se nezastavila a pokračovala až do časných ranních hodin.

Na druhý den se v kratochvíli pokračovalo. Tentokrát se nimrodi nejprve předháněli ve střelbě na cíl a hned po ní se zase hned chopili svých číší stejně jako muzikanti hudebních nástrojů. Všude bylo plno smíchu a halasu, kde kdo přispěl do všeobecné nálady veselou historkou nebo vtipem.

Když se pak sluníčko začalo chýlit k západu, byli už všichni unavení a smích a hlahol pomalu utichal. A když se nad ztichlou vesničkou ozval zvuk večerního klekání, mnozí z nich se už pomalu chystali k odjezdu.

Ne tak mlynář Beran ze Světňova. Ten byl pořád opojen střelbou i dobrým pitím a neustále hledal, na co by ještě zamířil. Jakmile i on uslyšel hlas zvonu, zvolal: „Že já trefím kulkou srdce ve zvonku!“ Marně jej ostatní od jeho úmyslu zrazovali, marně jej prosili. Světňovský mlynář si nedal říct. Nabil pušku, namířil a padla rána.

Naposledy cikhájský zvonek zalkal, to když kulka rozrazila zvonovinu a vyrvala mu srdce. Ostatní nimrodi zůstali stát jako opaření. Ale brzy se vzpamatovali a rychle se vydávali na cestu k domovům. Všichni odcházeli tiše a se svěšenou hlavou, jen mlynář Beran si ve své pýše ani neuvědomoval, co provedl.

Cikhájský zvonek nadobro oněměl. Lidé postrádali jeho jasný hlas, který jim oznamoval poledne, klekání i nejrůznější události. Už nedoprovázel nevěstu z domu ani mrtvé na jejich poslední cestě.

Zvonek mlčel. A mlčel po celý dlouhý rok. A pak se zčistajasna znovu rozezněl. Puklý zvon jako zázrakem hlasitě zazvonil umíráčkem tomu, kdo jej připravil o srdce. To ve Světnově skonal mlynář Beran.

Poznámka: Autorkou je Helena Zelená Křížová. Tuto pověst jsem převzal ze stránky: http://www.zdarskevrchy.cz/povesti/6308-kterak-zvonek-bez-srdce-zazvonil-mlynari-beranovi