O ztraceném dítěti

Kolem Lučice bývalo hodně panských lesů a místní do nich chodili pro soušky a klestí na otop. Jedna teta z Lučice zrovna v podvečer mířila domů z trakařem plně naloženým větvemi. Když náhle spatřila na mezi u lesa ležet polonahé dítě. Zhrozila se, dítě sebrala a posadila jej na dřevo na trakaři.

„Odvezu tě k sobě domů, dám ti najíst a zahřeješ se. Až tě budou hledat, tak budeš u mě v teple.“ Konejšila teta malé dítě. Čím blíže byla ale u Lučice, tím byl trakař těžší. Ale žena se nedala, statečně tlačila náklad i s děckem.

U Bártova rybníka již skoro nemohla, když dítě náhle seskočilo z hromady dřeva na zem a utíkalo k rybníku

„Stůj, tam je voda, utopíš se!“ Volala za ním vyděšená teta a snažila se jej dohnat. Už byla skoro ve vodě, když se dítě otočilo a místo něj tam stál škaredý nahrbený vodník. Ženě se leknutím, zastavilo srdce, stěží doběhla k svému stavení a Bártovu rybníku se nadosmrti vyhýbala.