O černé paní

Při cestě Údolím řeky Doubravky směrem od Chotěboře narazíte na Vrdovský mlýn. Před mnoha a mnoha lety, když se tam ještě mlelo obilí, zjevoval se na břehu náhonu přízrak černě oděné, mladé, krásné ženy.

Vždy vystoupila na břeh, plakala, lomila rukama a vydala se na obchůzku po okolních lesích. Nikomu neubližovala, ale vyděsila svým zjevem a sténáním nemálo lidí. S úsvitem pak zmizela, aby se zas další večer objevila.

Postupem času se vystrašení lidé do lesa kolem mlýna už ani neodvažovali, sedláci nepřijížděli s vozy plnými obilí a mlýnské kolo se zastavilo. Mlynář byl z této situace samozřejmě velmi nešťastný a marně hledal řešení.

Jednoho letního večera vstoupil do světnice mladý krajánek a ptal se po práci. Mlynář mu smutně vypověděl příběh o plačícím přízraku. Krajánek se ale nebál, odložil ranec na lavici a vydal se do večerního soumraku, se slovy, že se na tu záhadu podívá. Mlynář jej nechal, ale příliš nadějí mu nedával.

Tak krajánek chodil po břehu řeky, lese i skalách a poslouchal. Když náhle zaslechl pláč, pomalu se vydal k tomu místu.

Na břehu Doubravky stála mladá žena, celá v černém a spínala ruce k temné obloze.

„Proč pláčeš paní?“ Zeptal se opatrně. Žena se na něj otočila a možná zahlédl přes slzy i úsměv.

„Děkuji ti za vysvobození chlapče. Do této podoby mě zakleli za trest, že jsem zavraždila svého nevěrného manžela. Musela jsem plakat a bloudit místy, kde přišel o život. Dokud se nenajde statečný člověk, který nemá strach, osloví mne a tím zachrání od tohoto osudu. Ještě jednou ti děkuji. A protože jsi mě vysvobodil zcela nezištně, jen abys pomohl mlynáři dám kouzelný měšec, kdykoli s ním zatřeseš a budeš si přát zlaťák, vypadne ti do dlaně. Ale pozor, užívej dar pouze na potřebné a dobré věci, jinak kouzlo zmizí.“ Po těchto slovech se paní rozplynula v noční tmě. Krajánek se vydal zpět k mlýnu, kde vše vypověděl šťastnému mlynáři.

Ráno si poskládal věci a vyrazil na další cestu. Prý někde u Hradce koupil statek a dařilo se mu až do konce života velmi dobře.