O loupeživém rytíři a zániku hradu Ronov

Za časů špatného krále Vladislava Jagelonského se v zemi dařilo nejrůznějším lupičům a darebákům. Mezi ně se zařadil i pan Racek z Ronova. Už jako malý byl zlý a vzpurný, volný čas trávil nejraději v sedle koně s mečem v ruce.

Jednoho léta přišel do Čech mor. Oba Rackovi rodiče podlehli zhoubné nemoci a ten tudíž osiřel. Nikterak smrti rodičů nelitoval, konečně má volné ruce a nikdo jej nebude omezovat.

Ronov byl pevný hrad a jeho pokladnice nezely prázdnotou a tak první co mladého pána napadlo, byla kořistná a loupeživá výprava. Na vysoké hradní věži od té doby dnem i nocí stávala patrola a hlídala zemskou stezku, neblíží –li se karavana, nebo osamělý kupec.

Pokud hlídka spatřila na cestě kořist, trubkou upozornila osazenstvo hradu a ti s panem Rackem v čele vyrazili na lup.

Lupiči kradli a vraždili po celém širokém okolí, po nich zůstávali jen spálené vesnice a osady. Marné byly stížnosti přeživších u krále, ten se pro samé hostiny a zábavy o lid nestaral, pan Racek ho nezajímal.

Jedna věc však loupeživého rytíře trápila, bál se o svůj lup. Zlata, šperků a drahého kamení byly plné truhly a bedny ve sklepení hradu. Pan racek i několikrát za den kontroloval svůj majetek, jen aby se nic neztratilo.

Pak, za jednoho temného večer jej napadlo řešení, venku zrovna zuřila strašlivá bouře a rytíř požádal o pomoc samotné peklo! Jen svou prosbu dořekl, už za ním stál čert a podával mu smlouvu. Za Rackovu duši prý bude peklo hlídat poklady ve sklepích navždy. Racek se požadavku jen zasmál a odvětil, že jeho duše, za to co provádí, již stejně patří ďáblu, tak je to jedno. Krví podepsal list a pekelník se smíchem zmizel, jen zápach síry po něm zbyl a rytíř se hned běžel podívat do sklepení, jak je o jeho zlato postaráno.

Na největší truhle v temném sklepě seděl ohromný černý obr.

„Čeho si pán žádá?“ Pravila obluda.

„Hlídej mé poklady, aby se nic neztratilo! To je vše.“ Pravil překvapeně Racek. Od té doby měl klidné spaní.

Jednou přepadla loupeživá družina kupce jedoucí do Brna. Sám pan Racek ukradl poslední měšec stařeně. Ta jej proklela, ještě předtím, než jí lupič srazil mečem hlavu. Vracela se po loupeži družina zpět na hrad a těsně před bránou se stalo něco neuvěřitelného. Zahřmělo, z nebe se spustil ohromný fialový blesk a spálil všechny loupežníky, včetně pana Racka na prach.

Druhý den opustili zbývající obyvatelé hrad a ten začal chátrat, mráz, déšť a nemilosrdný zub času dokonaly své. Z kdysi mocného hradu zbyla jen zřícenina na kopci, dobře skrytá v lese.

Peklo ale dostálo svému slovu a prý dodnes, hluboko v zemi, tam kde bývaly hradní sklepy sedí na velikém pokladu černý obr a pečlivě jej hlídá.