O zkroceném vodníkovi

Jeden hospodář sekal na břehu Bártova rybníka rákosí. Když tu náhle z hustého porostu vyrazil nádherný bílý kůň. Sekáč na nic nečekal a pohotově chytil koně do provazu z lýka. Bělouš ihned zkrotl a poslušně kráčel za hospodářem směrem k Lučici.

„Mámo, podívej koho jsem chytil u rybníka. A podle spodního pysku je to vodník očarovaný v koně. Bude nám dobře sloužit, jen mu nesmíme dát ani kapku vody! A to si dobře zapamatuj.“ Povídal hned ve dveřích stavení hospodář své ženě.

No a koník jim sloužil jak muž předpověděl. Tahal náklad, oral, vláčel. Dobře se jim vedlo.

Jednoho dne však přišla na návštěvu hospodářova dcera. A co to neslyší, ze stáje nespokojeně řehtá kůň. Vkročí tam a ihned vidí, že zvíře má žízeň a žlab je suchý. Nečeká tedy na nic a nalije plné vědro vody, aby se kůň napojil.

Zvíře radostně zaržálo a vrhlo se ke žlabu. A než se žena nadála, stojí před ní mužík celý v zeleném.

„Tak ti pěkně děkuji.“ Zachechtá se a vyrazí ze dvora směrem k Bártovu rybníku. To, co řekl hospodář své dceři, když zjistil co se stalo se sem napsat již nedá.

Další varianta pověsti:

Podobná pověst se udála na humpolecku, u rybníku Strašáku. Sedlák tehdy lapeného koně ihned zapřáhl do vozu a nechal jej, aby celou noc vozil hnůj na pole. Vodník pracoval téměř celou noc a odvozil velikou hromadu hnoje. Sedlák pak vodníka propustil a sám si šel odpočinout domů.

Ještě, než usnul, pravil děvečkám, že na poli je kupa hnoje a aby jí šli rozkydat. Jaké bylo jeho překvapení, když dívky přiběhly po chvíli zpět, že na poli nic není. Sám se šel tedy přesvědčit a skutečně, všechen hnůj byl v rybníce!

To se pomstil vodník protože musel celou noc pro sedláka pracovat.